ZE ZAČAROVANÉHO KRUHU 2.

Nedávno jsem sdílela na facebookové stránce Matky a dcery citát:
 
Kdybych mohla dát svému dítěti tři dárky, byly by to:
Důvěra v sebe sama
Síla jít za svými sny
Vědomí toho, jak hluboce je milováno.
 
Souhlasím s Táňou, že ten podmiňovací způsob je tam hloupě – jako ostatně bývá ve velkém množství případů, kdy se používá. Takže opravíme na : Dávám svému dítěti do života tři dárky, jsou to:…  Ale ani to, že zrušíme podmiňovací způsob zase tak moc nepomůže.

 
Připadá mi to úsměvné, protože je to poznání lehce dosažitelné obyčejným lidským prožitkem, ale dobrá – i vědeckým výzkumem se potvrdilo, že nemůžeme dát, co sami nemáme… Možná proto ten podmiňovací způsob? Slova, formulace a obrazy, které našimi slovy kreslíme často velmi přesně vypovídají o nás.
 
Děti fungují na principu modelování. Takže pokud jako rodiče my sami nemáme důvěru v sebe, sílu jít za svými sny a vědomí toho, jak hluboce jsme milováni, tak máme co dohánět.
 
Byl nám v dětství dopřán bezpečný a láskyplný prostor, abychom si mohli udržet a rozvíjet vnitřní kvality, se kterými jsme počati a se kterými se rodíme?
 
Je totiž přirozené, že dítě – pokud jsou zachovány principy přirozeného vývoje bytí – sebe vnímá jako nedílnou součást hluboké lásky, má pocity sounáležitosti a důvěru v život, a tedy logicky i důvěru v sebe a touhu, radost a chuť následovat své sny, své životní volání. Nepokládá otázky, nesoudí. Přijímá.
 
Pokud se ale stalo, že nebylo bezpečné bezpodmínečně důvěřovat, pak jsme důvěru v život a sebe sama museli zatlačit hluboko pod povrch. A tak se nám stane, že důvěru potřebujeme v dospělosti (znovu)získat. I takzvanou sílu hledáme, jestliže prostředí kolem nás vnímáme jako ohrožující, ale sami sebe jako slabé a ohrožené. Vědomí toho, jak hluboce jsme milováni, je stále v nás, od samého začátku, jen jsme se nepřirozeným vývojem v čase početí, narození a prvních let života naučili vnímat sebe jako oddělené a opuštěné. Díky tomu pak si osvojíme nedůvěru, pocit nedostatku a oslabení jako status quo.
 
Není to proto, že by si naše mámy a tátové pro nás nepřáli to nejlepší, ale proto, že se sami točí – tak jako my – v začarovaném kruhu. Je to kruh omezujících vnitřních programů a přesvědčení, která přejímáme od předků, rodičů, společnosti a kultury, ve které vyrůstáme. V patriarchální společnosti je začarovaný kruh matka-dcera jeden z nejvýznamnějších – s přímým vlivem na muže a děti. 
 
Tah tohoto kruhu je jako vír, který nás stahuje. Je stejně tak silný jako je nenápadný – jako gravitace. Jsme jím prostoupeni skrz na skrz a považujeme jej – tak jako gravitaci – za tak normální a daný, že si většinou ho nejsme schopni ani uvědomit, natož se od něj odpoutat. Je to rámec sociálně kulturního podmiňování – je to naše svěrací kazajka, kterou dobrovolně nosíme.
 
Ale není třeba se utápět v depresi – lze s tím pracovat. A to velmi dobře a efektivně. Staneme se tak nejen vzorem pro naše děti, které to zoufale potřebují vidět a cítit, ale obohatíme tak sebe a všechny kolem.
 
Malé dítě v nás někde hluboko cítí tu bolest a pamatuje si to trápení, ale náš dospělý se může rozhodnout, že s tím něco udělá a své dítě bude milovat a pomůže mu se vyléčit.
Vrátí mu jeho přirozenou sílu, sebelásku a důvěru v život.
Je načase se z tohoto začarovaného kruhu uvolnit.

 

hgshatner©2017

 

 

 

This entry was posted in Nezařazené and tagged , , . Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *